((Mystický příběh‘s Čajového Cestovatele)

1. Spánek, který nelze odpustit

"Víš, co je skutečný strach?" zeptal se mnich Huike a dovedně naaranžoval čajové lístky do šálků. "To je, když meditujete deset hodin v kuse a pak si uvědomíte, že jste poslední dvě podřimovali s otevřenýma očima."

"To není strach, to je zen," posmíval se Bódhidharma, sedící u stěny jeskyně a už po sté toho dne si v duchu přehrával svou hanbu.

Opravdu usnul. Velký učitel, který přijel z Indie předat nejvyšší učení, na okamžik zavřel oči a ocitl se v poloastrálním stavu, kdy Buddha nějakým způsobem rozdával autogramy. Ale to nejhorší – mniši si toho všimli. Což znamenalo, že nyní historie zaznamená tento okamžik nikoli jako „Devět let Bódhidharmovy meditace“, ale jako „Devět let mínus dvě hodiny spánku“.

"Možná by sis měl dát trochu čaje oolong?" navrhl Huike. "Říká se, že je to lepší, když vás udrží vzhůru, než úder hole do lebky."

"Čaj je pro ty, kteří nejsou ochotni obětovat část sebe sama," odmítl Bodhidharma myšlenku.

Jeho víčka ztěžkla. Viděl jejich odraz ve vodě – zrádce, kteří ho mohli každou chvíli poslat zpět do říše snů. A pak dostal nápad tak šílený, že by obdivem zalapali po dechu i místní liščí duchové, proslulí svými magickými proměnami.

2. Operace „Sbohem, oční víčka“

"Mistře, to myslíte vážně?" zeptal se ustaraně Huike, když uviděl Bodhidharmu s nabroušeným nožem.

"Naprosto," odpověděl Bódhidharma klidně. "Skutečná cesta vyžaduje oběť."

"Ale možná by sis mohl umýt obličej studenou vodou častěji? Nebo... zkusit kávu?"

"Co je káva?"

"Nevím. Pravděpodobně něco z budoucnosti," pokrčil rameny Huike. "Ale rozhodně něco, co by ti mohlo zachránit víčka."

"Ať si budoucnost poradí se svou vlastní kávou," ušklíbl se Bodhidharma. "Jsem tady a teď."

A s těmi slovy, aniž by uhnul, přejel si čepelí přes víčka. Padli na zem ve zpomaleném záběru a třásli se v trávě jako poslední iluze mysli.

"Velký Bodhidharma..." zašeptal Huike. "Už nemáš víčka."

"Konečně," usmál se mnich. "Žádný spánek si mě už nikdy nevyžádá."

Ale Huike se zamyšleně podíval na spadlá víčka. Zdálo se, že sebou cukaly, jako by nebyly rozhodnuté, zda upadnout v zapomnění, nebo zůstat součástí velkého příběhu.

3. Čajový keř, který by neměl existovat

Tu noc, když Bodhidharma meditoval, nyní zcela neschopen mrkat, a Huike klidně spal, začala růst víčka.

Zpočátku to byl jen tenký výhonek. Ale do rána tam, kde spadla oční víčka, zakořenil plný čajový keř.

"Huike, co to je?" zeptal se Bódhidharma a zíral na rostlinu.

"Vypadá to jako... čaj," řekl Huike užasle. "Možná bychom se toho neměli dotýkat? Kdo ví, co by ještě mohlo vyrůst, kdyby byly obětovány jiné části těla."

"Ne," zasmál se Bodhidharma. "Pokud mi tohle vyrostlo z víček, musí to mít nějaký význam."

Utrhl pár listů, spařil je vroucí vodou a usrkl.

"Dobře?" zeptal se zvědavě Huike.

"Je to jako pití bdělosti, ponořené do prázdnoty," řekl Bodhidharma. "Teď už chápu, proč svět nikdy nespí."

4. Zenový a čajový marketing

Zvěst o čajovém keři se mezi mnichy rychle rozšířila. Přišli vyzkoušet „Bodhidharma’s Eyelids“ – jak se nová odrůda jmenovala. Někteří si však stěžovali, že po jeho vypití nemohou spát ani po 24 hodinách meditace.

"Mistře, tohle bychom mohli prodat!" navrhl nadšeně Huike. „Představte si: ‚Čaj Bodhidharmy – sto let moudrosti, ani minutu spánku!‘“

"Opravdu si myslíš, že čaj a zen jsou slučitelné s marketingem?" zeptal se Bódhidharma skepticky.

"Proč ne?" Huike pokrčil rameny. "Slyšel jsem, že v budoucnu se všechno prodá. Dokonce i osvícení."

"Tak ať se o to stará budoucnost," povzdechl si Bodhidharma. "Budeme pít čaj."

Ale když si dal další doušek, objevila se před ním podivná vize – svět, kde mniši seděli v kavárnách, psali na svítící tabule a objednávali „matcha latté“ prostřednictvím tajemných zařízení.

"Je tohle budoucnost?" zeptal se mnicha sedícího vedle něj.

"Tohle je marketingové peklo," odpověděl mnich. "Ale ano, svým způsobem."

5. Cesta do budoucnosti a zpět

"Co je to za místo?" zeptal se Bódhidharma a rozhlížel se kolem.

"Toto je 21. století," odpověděl hlas. "Tady se vaše učení stalo hashtagem a čaj se proměnil ve značku."

"To zní hrozně," povzdechl si Bodhidharma. "Ale aspoň nikdo nespí, ne?"

"Všichni spí. I v práci. Pijí čaj, samozřejmě. Ale teď zůstávají vzhůru, jen aby mohli donekonečna procházet internet."

"Co je to internet?" zamračil se.

"Je to jako nekonečná meditace, ale bez smyslu," vysvětlil hlas.

Bódhidharma si zhluboka povzdechl.

"A co se stane s mými víčky?" zeptal se.

"Bude z nich vyrobena speciální edice čajové kolekce," zasmál se hlas. „‚Bodhi’s Eyelids Limited Edition‘“

"Je čas vrátit se," řekl Bódhidharma pevně.

6. Cesta zpět a poslední doušek

Vrátil se do své doby, nalil si další šálek čaje a dlouze se na něj díval.

"Možná bych se měl všeho vzdát?" zamumlal. "Přestaň být učitelem, přestaň být symbolem..."

"Ale kdo by nás potom učil?" zeptal se Huike.

"Někdo jiný," zasmál se Bodhidharma. "Pokud jde o mě, myslím, že právě dopiji čaj."

"A co potom?" zeptal se Huike.

"Pak? Pak zavřu oči."

"Ale... ty nemáš víčka."

"Pak budu zírat do prázdna," usmál se Bodhidharma.

A čaj v jeho šálku se chvěl, jako by s ním souhlasil.

Nakladatelství BÍLÁ PIVOŇKA

Odhalte tajemství starověkých čajových legend – předplaťte si a cestujte časem.