Čajový obřad zahrnuje přítomnost hostitele – čajového mistra, jednoho nebo více hostů a speciálně navržený prostor. V čajovně není nic nadbytečného: nízký vchod, naproti němu – tokonoma, podlaha pokrytá tatami, malé okénko, které umožňuje tlumené světlo, krb. Před příchodem hostů čajový mistr vytvoří posvátný prostor pomocí posvátných předmětů, kadidla, květin. To vše je v místnosti umístěno pouze po dobu konání čajového obřadu, poté se uklízí Každá akce je jedinečná, jedinečná kombinací pohybů, předmětů, vůní. Všimneme si, že posvátné prostředí vytvořené během praxe má určitou atmosféru, i když její intenzita se může lišit. Každý prvek čajového obřadu pomáhá očistit mysl „Pohled na svitek v tokonomě a květinu ve váze čistí čich; když posloucháte, jak se voda vaří v železné konvici a vytéká z bambusové trubky, váš sluch je očištěn; když se dotknete čajového nádobí, smysl hmatu se očistí; když jsou všechny smysly očištěny, mysl samotná je také očištěna od zatemnění.“

Host při vstupu do čajovny na začátek obřadu vstupuje do již naladěného prostoru a připravuje ho na následující akt. První věc, kterou host v pokoji vidí, je tokonoma (zvláštní výklenek) a svitek nebo květina umístěná ve váze. Tokonoma obsahuje objekty vytvořené jako výsledek posvátných zenových praktik. Konsekrovaná hostie v nich může „číst“ hlavní myšlenky učení a duchovních prožitků autora a aktualizovat v sobě prožitek posvátna.

Když hosté zaujmou svá místa na tatami, v čajovně se objeví majitel. Před každým účastníkem akce leží složený vějíř, který symbolizuje osobní, individuální. Po pozdravu je nutně vyčištěn vějíř, který s ním tlačí do pozadí vše světské, marné. Tento okamžik symbolizuje konečné oddělení od profánního a ochotu připojit se k posvátnému. Dalším krokem je rituální příprava potřebného nádobí. Čajový mistr nejprve rozloží čaj v přísném pořadí, poté každý předmět určitým způsobem vyčistí. Účelem těchto manipulací není doslovné, ale symbolické čištění: v souladu s rytmem pohybů je stanoven určitý rytmus dýchání, přesnost rituálních pohybů přivedených k automatismu vám umožňuje nenechat se rozptylovat sledem akcí, soustředit se.

Příprava čajového náčiní proměněná v rituál umožňuje vytvořit situaci, ve které mistr kontrastuje s profánním, záměrně stimuluje atmosféru k manifestaci posvátna. Tím, že se stává centrem sakralizace, mění nejen svůj vnitřní stav, ale také kolem sebe vytváří posvátné prostředí. Jinými slovy, posvátný prostor, připravený před začátkem akce, se postupně stává posvátným prostředím během samotné akce. Intenzita posvátného média se postupně zvyšuje. Okamžik nejvyšší inspirace odpovídá přípravě čaje, konkrétně rozšlehání čajového prášku s malým množstvím vody (ve třech doušcích) tyasonem (bambusovou metličkou). V této fázi praxe není mistrovo tělo ovládáno rozumem, ale intuicí a zkušeností, tedy poměrem čajového prášku a vody, rychlostí šlehání a v závislosti na chuti čaje lze posoudit stav toho, kdo jej připravil, jeho schopnost působit jako „dirigent“ posvátna.

Praxe založená na vytvoření malebného svitku nevyžaduje zvláštní místnost, lze ji však provádět v místnosti, kde jsou tokonomi s zbožnými posvátnými předměty, které mohou sloužit jako zdroj inspirace a prožitku posvátna. Vytvoření svitku, stejně jako čajový akt, začíná rituální přípravou materiálů: všechny potřebné předměty jsou vyneseny a rozloženy ve zvláštním pořadí, pečlivě vybrány štětce, list papíru nebo kus hedvábí. Mistr drží papír před sebou, fixuje jej speciálním lisem, roztírá v kalamáři malým množstvím vody atd.

V této praxi jsou možné dvě možnosti: za přítomnosti hostujícího diváka a bez něj. V obou případech se umělec chová stejně. V obou případech umělec jedná stejně: připravuje podklady pro proces malby a vlastní vědomí pro prožívání posvátna. Při přípravě podkladů pro malbu se dostává do meditativního stavu, přechází na prostorově-figurativní myšlení. Při rozjímání o prázdném listu zažívá tvůrčí inspiraci blízkou stavu vhledu. Spontánní meditativní obraz, který se objevil v mysli, je fixován rychlými a přesnými pohyby štětce. Projevuje se posvátno, nabývá viditelného těla a formy. Výsledný obraz je jakýmsi záznamem stavu mistra v době inspirace-osvícení, takže umělec nemusí srovnávat obraz s předlohou a provádět četné úpravy. Hedvábný i rýžový papír navíc vyžadují od umělce vysokou rychlost psaní a nedávají možnost provádět opravy, mazat nebo překrývat obraz.

Host na čajovém obřadu a ten, kdo uvažuje o vytvoření malebného svitku, stejně sledují dění, nejsou však pasivními pozorovateli, ale účastníky děje. Prováděním domnělých rituálních akcí hosté, stejně jako mistr, provádějí aktivní vnitřní práci a prožívají posvátno. Díky soustředěné kontemplaci a empatii mistr nejprve zapojí a poté vede kontemplátora. Sám při provádění praxe sdílí své zkušenosti a jde příkladem. Pozorovatel získává duchovní zkušenost, uvědomuje si zenový postulát předávání pravdy „ze srdce do srdce“, od učitele k žákovi přímo, bez použití verbálních prostředků, pojmových konstrukcí, projevujících „upřímnost srdce“.

Ponoření do posvátného prostředí pomáhá cítit jednotu s ostatními účastníky rituálu, vytváří nezbytnou náladu pro vstup do meditativního stavu, kdy „zapomenete na sebe, stanete se sami sebou, stanete se jedním s ostatními. Čím méně o sobě přemýšlíte, tím více se sbližujete s ostatními. V jediném rytmu „jedno srdce“ bije rovnoměrně. To je setkání všeho se vším, absolutní setkání srdcí. Neexistuje ani prostor, ani čas, ani sociální, ani národnostní rozdíly, ani vlastní, ani cizí, vesmír se stává sídlem všeho.

Povaha aktu, atmosféra, v níž se odehrává, a míra posvátnosti děje tedy závisí nejen na hostiteli, ale i na všech účastnících aktu. Host v čajovně musí ovládat prvky rituálu, aby mohl vykonávat svou činnost, aniž by narušil jednotu a integritu aktu. Vnitřní stav, který se promítá do držení těla, rytmu dýchání a v důsledku i pohybů, může podpořit a dokonce zvýšit míru projevu posvátna. Přítomnost osvíceného mistra jako hosta může již v počáteční fázi aktu zprostředkovat sakralizaci, protože má zkušenost, „zvyk“ způsobovat hierofanii bez zvláštního úsilí: jeho tělo svévolně zaujímá požadovanou polohu, jeho dech nabírá určitý rytmus a jeho vědomí je prázdné. Pokud je host pobouřen, omezen neznalostí rituálu, posvátno mu uniká a akt ztrácí kvalitu duchovní síly.

Čajový akt, na rozdíl od procesu tvorby svitku, je zpočátku zaměřen na hosta, bez kterého je akt nemožný. Host je do současné akce zapojen nejen jako kontemplativní, ale má určitou roli v rituálu, musí manipulovat s nádobím a udržovat posvátné prostředí. Jídla jsou zde stejným plnohodnotným účastníkem. Účastníci akce komunikují: host pozdraví loď úklonou a okamžitě ji otočí „předem“ k sobě, na tu stranu, která je zvýrazněna obrázkem nebo texturou.

Každý předmět hraje svou vlastní roli, která je mu přísně přiřazena a vyžaduje zvláštní uctivé zacházení a uctívání, protože je obdařen posvátnými vlastnostmi. Podstata obřadu však nespadá do kultu předmětů ani samotného čaje. Všechny akce jsou zaměřeny na vytvoření a udržení atmosféry příznivé pro manifestaci posvátna: „… hosté, majitel, čajové náčiní – jeden organismus, podřízený jedinému rytmu“.

Tea Vasiliy
Čajový Alchymistr, Praha