Zenové praktiky jsou jádrem mnoha umění Východu a principy výuky prostupují jak tradiční, tak moderní kulturu. Objasnění specifik posvátna a zkušenost jeho přežití s ​​estetickými buddhistickými praktikami je teoreticky významným momentem, který umožňuje zaměřit se na prostředky k dosažení osvícení pomocí nástrojů, které má obyčejný člověk k dispozici.

V současné době nadšení pro japonskou kulturu a konkrétně japonské, v podstatě buddhistické umění, svědčí o důležitosti estetické zkušenosti získané zenovými praktikami, která nám umožňuje rozšířit naše představy o vlastnostech a potenciálu buddhistické kultury obecně a japonské zvláště.

Estetická zkušenost je nejdůležitější součástí lidské bytosti a charakterizuje ji jako kreativního a kontemplativního člověka. Hlavním obsahem estetických zkušeností získaných v buddhistických praktikách je harmonizace člověka se sebou samým, s okolní přírodou, ostatními lidmi, s vesmírem. Ten, kdo praktikuje zen, jím žije, vnímá svět prizmatem posvátna. Posvátno – je jakýmsi mostem mezi objektivním, hmotným světem a duchovním světem. Zen nabízí řadu estetických praktik, které podporují hierofanii, tedy projevování posvátna v lidské existenci. Patří mezi ně umění japonského čajového obřadu, umění vytvořit malebný svitek, umění lukostřelby, umění ovládat meč atd.

Cvičení zenové školy lze rozdělit na dva typy: „vnitřní“, kdy se práce s vědomím uskutečňuje prostřednictvím soustředění a sebeovládání a hlavními prostředky jsou zde možnosti a schopnosti adepta; „vnější“, kdy adept dosáhne potřebného vnitřního stavu interakcí s okolními předměty a subjekty. Japonský čajový obřad a akt vytvoření malebného svitku jsou specifické „vnější“ praktiky. Obě praxe jsou poměrně složité systémy, které zahrnují: 1) vnější, viditelné akce (rituální manipulace s předměty); 2) vnitřní práce (kontemplace, prožívání posvátna). Vnější akce vytvářejí základ pro vnitřní práci a také dávají představu o vnitřním stavu účastníka praxe, protože každá fáze vnější činnosti odpovídá určité fázi vnitřní práce. Po dosažení požadovaného stavu přichází vrchol, okamžité osvícení.

Posvátno v zenových praktikách není zřejmé, protože původně nebylo používáno jako cíl, ale jako pomůcka. Při popisu prožitku prožívání posvátna v estetických zenových praktikách je třeba zdůraznit, že tato zkušenost je prostředkem k získání osvícení, a nikoli účelem praxe či jejím vedlejším účinkem, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Zenová praxe je zde systémem pro rekonstrukci posvátného prostředí, ve kterém klíčové fáze a úrovně prožívání posvátna korelují s fázemi změny vědomí praktikujícího. Úkolem praktikujících je připravit a očistit lidské vědomí, vytvořit podmínky pro získání osvícení.

Vlastnosti posvátna odpovídají základním myšlenkám zenu. Za prvé, posvátno vám umožňuje dotknout se pravdy, základů základů a primárních příčin všech věcí. Ponoření se do něj vám umožní nahlédnout za umělá pouta vytvořená člověkem v profánním světě, překonat připoutanosti včetně vlastního života a „návrat do konečného stavu bytí“, „původního příbytku“. Za druhé, celou úplnost posvátna, stejně jako esenci zenu, nelze racionálně pochopit. Zen „zápasí s inteligencí, protože navzdory všem jejím praktickým výhodám brání našemu úsilí ponořit se do hlubin bytí“. Osvícení nelze dosáhnout pouze porozuměním, asimilací verbálních informací obdržených od mentora. Za třetí, posvátno je prožíváno individuálně, vnitřně, intimně. Zen je také „velmi osobní, velmi subjektivní v tom smyslu, že má vnitřní, kreativní charakter“. Podle zenu se satori dosahuje výhradně vlastním úsilím, je jedinečné a individuální. A je to právě duchovní připravenost, která odhaluje cestu k posvátnu; síla, s níž je posvátno prožíváno, určuje nezbytný výsledek – očistu vědomí a poté dosažení osvícení. Posvátno patří k nejvyšším úrovním reality, ale je schopno se projevovat prostřednictvím předmětů profánního světa. Mircea Eliade nazval tento fenomén „hierofanie“ – posvátno, které se před námi objevuje.

Posvátno ve svém projevu dává předmětu nebo akci zvláštní sílu, která má výjimečný význam. Hierophany rozlišuje posvátné jednání od profánního, posvátný obraz od světského obrazu v náboženském spiknutí. Je-li před člověkem skryta hierofanie, zůstává pro něj předmět obyčejným předmětem profánního světa. Jinými slovy, to, co je pro některé zasvěcené posvátné, nemusí mít význam pro jiné, nezasvěcené. Například akt vytvoření posvátného obrazu je na jedné straně zvláštní akcí, která podporuje hierofanii, na druhé straně souborem manipulací zaměřených na vytvoření malebného obrazu.

Za zdůraznění stojí zejména fáze praxe, kdy se akcí nebo předmětem vytváří posvátné prostředí – podmínky pro výskyt hierofilie. „Samotné Boží zjevení je mimo rámec lidské tvořivosti“, ale člověk, který se chce dotknout síly posvátna, může vytvořit podmínky pro projevení posvátna. Posvátné prostředí lze znovu vytvořit pomocí rituálu – posvátné akce, která je založena na obdarování věcí zvláštními (symbolickými) vlastnostmi. Rituál předpokládá přísnou posloupnost, jistotu manipulace, všechny rituální pohyby jsou stejně důležité a povinné, protože přesná reprodukce „vzoru“ zaručuje očekávaný výsledek. M. Eliade píše, že „opakováním se rituál shoduje se svým „archetypem“ a profánní čas je zrušen.“

Rituální pohyby se liší od profánních, obsahují zvláštní význam známý pouze zasvěceným, který pomáhá vytvářet atmosféru vážnosti a zvláštního významu. Po zvládnutí všech prvků rituálu člověk bez váhání reprodukuje rytmicky ověřené pohyby a spoléhá se na paměť těla. Rytmus „osvobozuje vědomí od logiky, to znamená, že je fenomenologicky vede do meditativního stavu“. Akce jakoby probíhá sama od sebe, osobní ustupuje, do popředí vystupuje pocit účasti na věčném, neměnném – projevuje se posvátno.

V zenových praktikách jsou posvátný prostor a posvátné prostředí obvykle vytvářeny současně předměty, které jsou obdařeny posvátnými vlastnostmi a rituálními akcemi. Posvátné praktiky se provádějí podle jediného algoritmu, ale svou specifičnost získávají v závislosti na tom, jaký druh činnosti leží v jejich jádru. Podívejme se na to na příkladu estetických postupů tvorby malebného svitku a čajového obřadu.

Zdroj „Posvátné v estetických praktikách Země“

N.A. Subangulova, N.P. Konovalova

Pokračování příště…