Legendy čaje White Peony sv. 1

Anhui, dynastie Čching

Pokud se na pohoří Huangshan budete dívat příliš dlouho, možná ztratíte pojem o čase. Všichni v regionu to věděli. Někteří říkali, že to byla mlha, která se ovíjela kolem vrcholků, jako by je sama příroda chtěla skrýt. Jiní věřili, že to bylo dílo dávných duchů, znuděných a zlomyslných, kteří vedli cestovatele v nekonečných kruzích pro vlastní zábavu. Li Wei to věděl, ale dál zíral. Bylo mu jedno, kolik hodin stráví sledováním těch podivných vrcholků, pokrytých chuchvalci mraků jako zbloudilá vlákna nebeské tapisérie. Protože jeho skutečný život byl ještě nejasnější. Li Wei byl sběrač čaje. Nebo si to alespoň rád myslel. Nevěděl nic o čaji zrajícím Pu-erh nebo nezbytnostech vaření čaje. Ve skutečnosti to byl jen chlápek s pozoruhodným talentem zmizet ve správnou chvíli – zvláště když k tomu byla práce. "Maofen není jen čaj," řekl jednoho dne starý mistr Zhang a sledoval, jak se Li Wei znovu pokouší uniknout jinému úkolu. „Je to paměť. Vzpomínka na ty, kteří už tu nejsou." "To zní velmi inspirativně," zívl Li Wei. „Mohu se stát také vzpomínkou? Právě teď?" Mistr Zhang jen zavrtěl hlavou. Ale brzy se Li Wei dozvěděl, že vtipkování s horami Huangshan je hrozný nápad.
Milenci, kteří nikdy neexistovali Legenda vyprávěla, že v těchto horách kdysi dávno žili dva milenci – Mei Lan a Sun Hai. Byla dcerou chudého farmáře. Byl také chudým farmářem, ale považoval se za básníka „Přirovnal bych vaše oči k Měsíci,“ řekl Sun Hai. "Ale ty jsi asi příliš líný najít originálnější metaforu," smála by se Mei Lan. Mohli žít nudný, ale šťastný život, ale každý příběh potřebuje padoucha. V tomto případě to byl místní hospodář jménem Guo Lin, který usoudil, že když má peníze a moc, mohl by si nárokovat i dívku. "Buď se staneš mou ženou," řekl Mei Lan, "nebo tvůj poetický přítel zjistí, jak rychle lze zapomenout na dýchání." Znělo to, jako by si tu repliku nacvičoval před zrcadlem. Mei Lan uprchl do hor. Sun Hai následoval. Ale jak osud často velí, věci nešly podle plánu.
Maofen: Čaj, který vyrostl ze slz Li Wei slyšel tento příběh stokrát, ale nikdy mu nevěřil. To bylo do té doby, než se jednoho dne rozhodl vydat se do hor – i kdyby jen proto, aby unikl další přednášce od mistra Zhanga. "Pokud ta hora opravdu uchovává vzpomínky," ušklíbl se a vykročil na zamlžené stezky, "zeptám se jí, kde je moje budoucnost." Mlha zhoustla. Vzduch ztěžkl. A pak uslyšel šepot: "Taky ses ztratil?" Otočil se a uviděl dívku. "Kdo jsi?" "Mei Lan." Ale to je jedno." Li Wei neměl sklony k halucinacím, ale v tu chvíli si byl docela jistý, že mu někdo něco strčil do čaje. "Jsi duch?" "Co myslíš?" Zasmála se, ale v jejích očích byl smutek. „Jsem tu už dlouho. Můj Sun Hai zemřel, aby mě chránil. Jeho krev nasákla zemi a mé slzy vyživily keře, které z ní vyrostly.“ "A co teď?" "Teď jsem součástí tohoto čaje." A stejně tak budete, pokud zůstanete."
Čas, stočený jako list Druhý den ráno se Li Wei vrátil do vesnice s jedinou snítkou čaje. "Našel jsi Maofenga?" Mistr Zhang zvedl obočí. "Ale jak?" "Ukázala mi," odpověděl Li Wei. "SZO?" "Mei Lan." Mistr Zhang se na něj díval tak, jako se člověk dívá na muže, který viděl příliš mnoho a zároveň příliš málo "Víš, co se říká o tomto organickém zeleném čaji?" "Že je pokrytý jemnými chloupky?" "Že ten, kdo to najde, se vždy vrátí do hor." "Ale no tak. Je to jen čaj." Ale když Li Wei uvařil Maofen pomocí ručně malovaného čajového nádobí a usrkl první doušek, uslyšel šepot: "Sejdeme se znovu."
Echo Huangshanu Dnes je čaj Huangshan Maofen s jedním původem ceněný po celém světě. Jeho chuť je jemná, jako horský vánek a lehce svíravá, jako lítost, že jsme nezůstali v minulosti. A každý, kdo ho pije, cítí slabý smutek – jako když si vzpomene na něco, co se nikdy ve skutečnosti nestalo. Možná je to jen řemeslný čaj. Nebo možná v každém listu stále přetrvává šepot těch, kteří se ztratili v horách.

If you stare at the Huangshan Mountains for too long, you might lose your sense of time. Everyone in the region knew this. Some said it was the mist, wrapping itself around the peaks as if nature itself wished to hide them. Others believed it was the work of ancient spirits, bored and mischievous, leading travelers in endless circles for their own amusement. Li Wei knew this, but he kept staring. He didn’t care how many hours he spent watching those strange peaks, covered in wisps of cloud like stray threads of a celestial tapestry. Because his real life felt even more obscure. Li Wei was a tea picker. Or at least, he liked to think so. He knew nothing about Pu-erh aged tea or tea brewing essentials. In reality, he was just a guy with a remarkable talent for disappearing at the right moment—especially when work was involved. “Maofen is not just tea,” said old Master Zhang one day, watching as Li Wei once again attempted to slip away from another task. “It is memory. The memory of those who are no longer here.” “That sounds very inspiring,” Li Wei yawned. “Can I become a memory too? Right now?” Master Zhang only shook his head. But soon, Li Wei would learn that joking with the Huangshan Mountains was a terrible idea.

Lovers Who Never Existed

Legend had it that long ago, two lovers lived in these mountains—Mei Lan and Sun Hai. She was the daughter of a poor farmer. He was also a poor farmer but fancied himself a poet. “I would compare your eyes to the moon,” Sun Hai would say. “But you’re probably too lazy to find a more original metaphor,” Mei Lan would laugh. They could have lived a dull yet happy life, but every story needs a villain. In this one, it was a local landlord named Guo Lin, who figured that since he had money and power, he might as well claim the girl too. “You will either become my wife,” he told Mei Lan, “or your poetic friend will learn just how quickly one can forget how to breathe.” It sounded as if he had rehearsed the line in front of a mirror. Mei Lan fled to the mountains. Sun Hai followed. But, as fate often dictates, things did not go as planned.

Maofen: The Tea That Grew from Tears

Li Wei had heard this story a hundred times but never believed it. That was until one day, he decided to hike into the mountains—if only to escape another lecture from Master Zhang. “If the mountain really holds memories,” he smirked, stepping onto the misty trails, “I’ll ask it where my future is.” The mist thickened. The air became heavier. And then, he heard a whisper: “Are you lost too?” He turned around and saw a girl. “Who are you?” “Mei Lan. But that doesn’t matter.” Li Wei wasn’t prone to hallucinations, but at that moment, he was fairly certain someone had slipped something into his tea. “Are you a ghost?” “What do you think?” She laughed, but there was sorrow in her eyes. “I’ve been here for a long time. My Sun Hai died protecting me. His blood soaked the earth, and my tears nourished the bushes that grew from it.” “And now what?” “Now I am part of this tea. And so will you be, if you stay.”

Time, Curled Like a Leaf

The next morning, Li Wei returned to the village with a single tea sprig. “You found Maofeng?” Master Zhang raised an eyebrow. “But how?””She showed me,” Li Wei replied. “Who?” “Mei Lan.” Master Zhang looked at him the way one looks at a man who has seen too much and yet too little at the same time.”You know what they say about this organic green tea?” “That it’s covered in fine hairs?” “That whoever finds it always returns to the mountains.” “Oh, come on. It’s just tea.” But when Li Wei brewed the Maofen using hand-painted teaware and took the first sip, he heard the whisper: “We will meet again.”

The Echo of Huangshan

Today, Huangshan Maofen single-origin tea is valued all over the world. Its taste is soft, like a mountain breeze, and slightly astringent, like the regret of not staying in the past. And everyone who drinks it feels a faint sorrow—like remembering something that never truly happened. Maybe it’s just artisanal tea. Or maybe, in each leaf, the whispers of those who were lost in the mountains still linger.